Historie vývoje umělé inteligence a její trendy

Ve skutečnosti, termín „umělá inteligence“ byl poprvé zmíněn v roce 1956 na letní konferenci v Dartmouth University, pořádanou mladým počítačovým odborníkem Johnem McCarthym. Během konference proběhla živá diskuze o tom, jak by se mělo přistupovat k problémům umělé inteligence. Jedna skupina, mezi nimiž byl vlivný vědec Marvin Minsky, se skláněla k přístupu „top-down“ – naprogramovaný počítač fungující podle stejných principu, které ovládají lidské chování. Druhá skupina naopak zastávala „down-top“ přístup, založený na neuronových sítích, které simulují práci mozkových buněk a samostatně se učí nové typy chování. V tu dobu vedl přístup Minského a spolu s McCarthy získali velký grant of americké vlády, která doufala, že objevy v této oblasti umožní Spojeným státům posílit svou dominanci vůči Sovětskému svazu v rámci studené války.

Mimochodem, Marvin Minsky měl velký vliv i na žánr science fiction. V roce 1968 působil jako konzultant u Stanleyho Kubricka pro film „2001: Vesmírná odysea“, ve kterém jeden z charakterů byl počítač, obdařený inteligencí, HAL9000.

V jedné scéně, HAL má rozhovor s BBC, kde mluví o jeho poslání a tvrdí, že je „naprosto bezpečný a nemůže dělat chyby“. Vědec, který je spolu s ním na misi, ve svém rozhovoru uvádí, že HAL může projevovat nejvíc autentické emoce. Ve filmu se odráží předpovědi tehdejších vědců: například předpověď Minského o tom, že velmi brzo se stroje přiblíží svojí inteligencí k člověku. Ve filmu jsou také brilantně předvedeny některé obavy lidstva, které souvisí s tím, že se stroje chopí moci a začnou lidem škodit.

Koncem 60 let se ukázalo, že se Minsky spletl se svými vizemi, a že sny prvních vizionářů o uměle inteligenci dělí od uskutečnění mnoho let, a dokonce i desetiletí. Důkazem toho, že vývoj umělé inteligence se zastavil, byl představený v roce 1969 robot Shakey.

Shakey byl první robot, který byl schopný dělat vlastní rozhodnutí založené na prostředí kolem něho. Před přemístěním se v něm vyobrazovala mapa místnosti, ale dokonce i v místnosti s minimem překážek byl robot neúnosně pomalý. Před každým pohybem Shakey musel obnovovat svou mapu a při nalezení pohybujícího se objektu ve svém zorném poli, se robot mohl seknout a výpočty potřebné pro provádění dalších kroků mohly trvat i přes hodinu.

S příchodem sedmdesátých let se rozvoj umělé inteligence ještě zhoršil. I přes mnoho milionové investice, umělá inteligence neudělala žádný významný pokrok. V americkém Kongresu se stále více ozývaly hlasy, požadující aby se zmenšilo financování tohoto průmyslu a v roce 1973 vedoucí britský matematik Sir James Lighthill vystoupil v parlamentu se zničujícím projevem o tom, jak se pokrok vyvíjí. Prohlásil, že momentálně, stroje se svojí inteligencí, jsou schopny se rovnat se šachistou amatérské úrovně. S tímto vývojem nelze ani mluvit o tom, že jednou budou stroje schopny provádět zdánlivě tak jednoduché úkoly jako je rozpoznávání obličejů. V důsledku toho, bylo rozhodnuto o podstatném zkrácení prostředku a výzkum v oblasti umělé inteligence přešel do „spánkové fáze“.

Zlom, který lze považovat za „probuzení“ ze spánku, nastal v okamžiku vzniku různých komerčních řešení, kdy umělá inteligence ušetřila společnostem peníze a snížila náklady.

Nové komerční systémy neměli tak ambiciózní cíle, jaké měli původní průkopníci umělé inteligence. Namísto vytváření univerzálního, nezávislého mozku, tyto „expertní systémy“ byly zaměřeny na mnohem užší a konkrétnější úlohy. To znamenalo, že museli být naprogramovány tak, aby řešily pouze jeden specifický problém. První úspěšný systém pro podniky byl RI, o který se starala společnost Digital Equipment Corporation na počátku 80 let. Tento systém, který pomáhal dělat objednávky na výrobky, umožnil společnosti ušetřit až $40 milionů ročně.

Rodney Brooks

Nicméně, komerční využití umělé inteligence, nevypadalo tak romanticky jako snění o simulaci biologie, které bylo pořád ve hlavách výzkumných pracovníků. V roce 1990, vědec Rodney Brooks publikoval článek s názvem „Sloni nehrají šachy“. Autor byl inspirován zásadním pokrokem v neurovědě, který začal otevírat tajemství spojené s lidským myšlením a vnímáním. Například, na rozpoznání vizuální informace, oči potřebují společnou práci různých „modulů“ mozku a nepotřebují k tomu žádné centrální řízení. Hlavní tezí v článku Brookse bylo prohlášení, že „top-down“ přístup, při kterém je počítač naprogramován na řízení podle pravidel intelektuálního chování, je nesprávná. Tento závěr oživil „down-top“ přístup a spolu s ním, v té době nemoderní, problematiku neuronových sítí.

Ovšem příznivci „top-down“ přístupu se nehodlali vzdát a v roce 1997 slavili důležité vítězství. Superpočítač Deep Blue bojoval v šachy s mistrem světa Garrym Kasparovem a nakonec legendárního šachistu porazil.

Teoreticky, stroj IBM svými schopnostmi předčil Kasparova už jenom v tom, že byl schopný spočítat 200 milionů různých kombinací tahů za sekundu. To ovšem v šachách nestačí. Důležitým aspektem je schopnost strategického uvažování. Souboj, který byl novináři nazván jako „Poslední fiasko lidského mozku“, skončil krásným vítězstvím počítače a Kasparov dokonce podezříval, že v zákulisí sedí člověk, který počítač ovládá. Někteří lidé nazývají tento okamžik jako „oživení“ zájmu v oblasti umělé inteligence, skeptici naopak tvrdili, že jde jen o další příklad dobře naprogramovaného stroje, který dokonale zvládá jeden konkrétní úkol s jasně danými pravidly a zákony.

Garry Kasparov a Deep Blue

Kdy nastal zásadní průkop pro umělou inteligenci? Jak počítač vyhral znalostní soutěž a kdo byl Eugene Goostman? Pokračujte prosím na další stránku

Stránky: 1 2 3