Jak je známo, mnoho lidi drží půsty po dobu několika týdnů, a mnoho vězňů organizují hladovky. Jeden obyvatel Indie, který se jmenoval Gandhi, ve svých 70 let držel půst po dobu 21 dnů. Lidé, kteří byli zasažení katastrofou, se museli obejít bez jídla do doby, dokud je nenalezli záchranáři.
Během druhé světové války, v červenci 1942, čtyři sovětští námořnici se ocitli na lodi daleko od břehu Černého moře bez vody a jídla. Na třetí den své cesty, začali zkoušet mořskou vodu. V Černém moři je totiž voda 2 krát méně slaná, než v oceánu. Nicméně, zvyknout si na slanou mořskou vodu mořeplavci dokázali až během pátého dne. Zdálo se, že situaci s vodou vyřešili, ale problém s potravou vyřešit nedokázali. První z nich zemřel na 19 den, druhý na 24 den, třetí na 30 den a poslední, kapitán lékařské služby, byl nalezen na 36 den hladovění ve velmi mdlém stavu a byl zachráněn světskou válečnou lodí. Během 36 dnů mořského putování bez jídla, ztratil hmotnost 22kg, což jak se ukázalo, bylo 32% jeho původní hmotnosti.
V roce 1962 sovětský fyzik Vladimir Leshkovtsev prováděl experiment v podobě hladovky po dobu 45 dní. Během této doby pil jenom vodu aniž by vzal nějaké jídlo do ruky. Organizmus vědce vydržel toto období velmi dobře. Podle jeho vlastních slov pocit hladu mizí po 3-5 dnech hladovění.
Další případ dlouhého, vynuceného hladovění se odehrál v zimě roku 1963 v horské oblasti v Kanadě. V té době zde utrpělo havárii soukromě letadlo a jeho posádka se skládala ze dvou osob: 42 letý pilot Ralph Florez a 21 letá studentka Helen Cluben. Nouzové přistání proběhlo dobře, ale cesta do nejbližšího města, vzdáleného stovky kilometrů přes závěje, byla naprosto nereálná. Zbylo jim jen čekat na pomoc a bojovat s ukrutným mrazem a hladem. Letoun byl zásoben určitým množstvím potravy, ale už za týden byly zásoby skoro vyčerpány a po 20 dnech pár jedl svoje poslední zásoby jídla – 2 zubní pasty. Roztátý sníh se stal jejích jediným jídlem na snídani, oběd a večeři. „V následujících týdnech“, jak vysvětlovala Helen, „jsme žili na vodě“. Měli jsme tři typy vody: horkou, studenou a vařící. Střídání pomáhalo oživit jednotné „sněhové“ menu. Helen Cluben, která byla „baculatou“ studentkou v okamžik nehody, zhubla 12 kg a pilot Ralph Florez ztratil 16 kg na váze. Oba byli zachráněni 25 března roku 1963, 49 dnů po nehodě.
V březnu 1984, na pustém ostrově, se 55 dní musel potýkat s hladem 52 letý Paulus Normantas kvůli tomu, že mu uplavala loďka. Jeho zásoby tvořily: pul bochníku chleba, 15g čaje, 22 kousky cukru a 6 kousků cibule. Naštěstí jarní zvedání hladiny přineslo spoust čerstvé vody, která je lehčí než sůl a udržuje se na povrchu, a proto neumřel žízní. Stravoval se vejci, čajem, želvami a dokonce i rybou (díky schopnosti lovit), a také rostlinami. Když se v květnu mořská voda oteplila, po dobu 4 dnů Normantas plaval vzdálenost 20 km a odpočíval na 16 ostrovech, než se bezpečně dostal na podbřeží bez cizí pomoci.
O tom, že člověk vydrží opravdu dlouho bez jídla, ukazuje i případ hladovění, který byl zaznamenán v roce 1920 v irském městě Cork. Skupina 11 irských vlastenců v čele s primátorem města Cork, lordem Terencem MacSwineyem, kteří byli v tu dobu ve vězení se rozhodli hladovět až do smrti jako protest proti britské nadvládě v její zemi. Den po dni noviny psaly zprávy z vězení, a na 20tý den začali tvrdit, že vězni začali umírat, a že již byl pozván kněz a příbuzní vězňů aby se shromáždili u vězeňských vrat. Stejně zprávy byly napsány i na 30, 40, 50, 60 a 70 den. Ve skutečnosti, první vězeň (MacSwiney) zemřel na 74 den, další na 88 den a dalších 9 lidi na 94 den hladovku ukončili, přežili a postupně se zotavili.